Bizzár
Devadesátá léta minulého století jsou mnohými vnímána jako období zlaté éry, neboť po roce 1989 se otevřely dveře nejen nově vznikající demokracii, ale také do té doby nepoznaným možnostem, a to ve všech různých směrech…Obrovskou vlnu rozkvětu totiž zažily i kluby, diskotéky a všelijaké noční podniky, kde mladí poznávali nové hudební trendy, bavili se a užívali si života. Byl to čas, kdy se mnozí snažili dohnat ztracené roky za železnou oponou a kdy ulice velkých měst ožívaly nebývalou energií…
A své o tom ví i Honza, který v devadesátých letech trávil v pražských klubech prakticky každý víkend, rekreačně vyzkoušel několik druhů omanných látek, a nakonec skončil u alkoholu…A to tak, že ve svých třiceti letech byl již na alkoholu zcela závislý a trvalo mu dalších devět let, než se rozhodl nastoupit odvykací kůru.
„Máma pila od mých šesti let. A bylo to čím dál horší…V pubertě jsem už ani nic jinýho neřešil. Prostě den, co den ve strachu, že přijdu domů a najdu ji tam někde ležet…Byla taky hodně agresivní a od rána do večera na mě řvala. Žil jsem v permanentním stresu a chodil pořád za školu, protože jsem měl pocit, že nic nemá smysl. Nakonec ji to zabilo a já si vždycky říkal, že nikdy nechci skončit jako ona…,“ prohlásil Honza, kterému je nyní 52 let.
Honza pracoval dlouhé roky jako nadřízený menší skupiny lidí ve společnosti svého kamaráda. A jak tvrdí, práce ho bavila a dokázal si vydělat i dost peněz. Připouští ale, že by mu zřejmě víc vyhovovalo pracovat někde ve výrobě než mít pod sebou několik lidí. Dělat nadřízeného ho totiž stresovalo. A právě tehdy přišla ta chvíle, kdy začal pít častěji…
Už to nebylo jen víkendech, kdy si potřeboval dát něco ostřejšího…A začal se těšit na to, že až přijde domů, konečně se napije. Alkohol mu totiž dokázal přinést určité uvolnění a cítil se po něm cítil lépe. Tímto způsobem to fungovalo pár let…Ráno do práce a večer pár piv a několik panáků. „Jednoho dne jsem se ale probudil a ruce se mi klepaly tak, že jsem v nich nic neudržel. Už prostě nestačilo napít se až večer. Abych byl schopný fungovat, musel jsem si dát panáka…No…A pozdějc už jsem měl ve skříni v práci schovanou lahev. Takže ráno panáka, po pár hodinách znova a večer po práci klidně další čtvrt litr tvrdýho…,“ vysvětlil Honza. „A kdybych nedělal u kámoše, tak by to nešlo vůbec. Tady mě ale nikdo nekontroloval a vydržel jsem tak několik let. Stejně se to ale nakonec celý profláklo, protože jsem přišel do práce úplně namol a řídil firemní auto,“ dodal ještě muž, který ví, že vždy bude již jen abstinujícím alkoholikem.
„Na tu dobu nevzpomínám rád…Ty poslední roky před léčením jsem byl schopnej vypít denně tři flašky vína a láhev tvrdýho…Prostě něco nepředstavitelnýho…A hlavně jsem si pořád něco namlouval a lhal sám sobě. Že to mám pod kontrolou a tak…H*vno jsem měl pod kontrolou! Byl jsem troska…A když mi někdo řekl, že bych s tím měl něco dělat, hned jsem startoval…Pil jsem po pár hodinách, celej den…Už jsem ten chlast nemohl ani vidět…A flašky jsem měl poschovávaný všude po bytě, protože jsem bydlel s přítelkyní…Jo a poslední rok mám úplně v mlze! Měl jsem záchvaty šílenství a několik delirií. Hrozivý sny a halucinace – ve dne, v noci. A jednou jsem se dokonce ráno v pyžamu potácel ke stánku pro rum a cestou se několikrát poblil. Prostě jsem nevěděl kudy kam…,“ otřásl se při vzpomínce na děsivé roky Honza.
Po indidentu v práci, kde se Honza objevil opilý a naboural firemní auto, ho jeho blízký kamarád odvezl k psychiatrovi, kde si přes všechna předchozí popírání sám poprvé přiznal, že je alkoholik a rozhodl se podstoupit léčení…„Cítil jsem se hrozně a potřeboval jsem prášky, abych zvládl ty abstinenční příznaky. Bral jsem je snad tři měsíce a hned potom jsem začal brát antidepresiva, který beru dodnes. A musím říct, že to bylo hrozně těžký…Ale doteď se držím, protože ve mně pořád zůstávají ty hrozný vzpomínky na ty deliria a na ty záchvaty paniky…,“ prohlásil Honza.
Psychiatrická nemocnice v pražských Bohnicích
A jak takové delirium u člověka závislého na alkoholu vlastně probíhá? Delirium tremens je stav, který nastává po úplném vysazení alkoholu nebo snížení jeho dávky. Mezi typické příznaky pak patří třes celého těla, pocení, nucení na zvracení, tachykardie, klesající krevní tlak, zrychlený tep a zvýšená teplota. Co je však nejhorší, provází ho i velmi živé halucinace, kdy závislý vidí například různá drobná zvířata…Často jsou lezoucí brouci, pavouci, vosy, myši, anebo mravenci, které dotyčný nejen vidí, ale i cítí na svém těle a „bojuje“ s nimi.
Honza je jeden z mála šťastných, kterému se závislost na droze jménem alkohol skutečně podařilo překonat a všem, kteří se s podobnými problémy v současné době potýkají, vzkazuje: „Vždycky je z toho nějaká cesta ven. Já jsem toho živým důkazem! A musím říct, že jsem teď opravdu šťastnej, že jsem konečně člověkem, jakým jsem si vždycky přál být!“
