Bizzár
Obrovské stohy papírů, místnosti, kterými není možné ani projít, mraky odpadků, špíny a nepředstavitelné množství všemožných věcí všude kolem. To jsou důsledky velmi nepříjemné poruchy chování, která je v odborných kruzích nazývána syndromem Diogenes.
Trpící obvykle bývají průměrné nebo nadprůměrné inteligence, přičemž často mívají psychické poruchy, jakými je například bipolární porucha, schizofrenie, anebo frontotemporální demence. To ale přináší také to, že si tito lidé obvykle neuvědomují, že se v jejich životě děje cosi neobvyklého či dokonce špatného.
A proč mají vůbec dotyční tendenci takové předměty, jako jsou například noviny, desítky let obnošené oblečení nebo odpadky, neustále hromadit? A to až do takové míry, že je jejich byt v důsledku toho úplně přeplněný nebo dokonce zcela neobyvatelný?
Dochází k tomu obvykle z důvodů, jež souvisí s jejich emocemi, psychickým stavem či nepříjemnými životními zkušenostmi, přičemž v některých případech bývají příčinou také všelijaká traumata, úzkosti či dokonce obsesivně-kompulzivní porucha. Jedinci mohou mít rovněž pocit, že každý z těchto předmětů má jakousi zvláštní hodnotu nebo význam a že by jejich ztrátou přišli o některé ze svých vzpomínek nebo o část své identity.
Hromadění věcí bývá rovněž určitou reakcí na pocit dřívějšího nedostatku či nejistoty, anebo problémem s poruchou rozhodování, kdy dotyčný není schopen určit, co je důležité a co již méně. Tvrdí se také, že lidé s touto poruchou bývalí starší, osamělí, nedodržují dostatečnou hygienu a vyhýbají se lékařské péči, což vede k tomu, že 46 % z nich do pěti let umírá. A to zejména díky nemocem vyplývajícím z jejich životního stylu, jehož součástí je velký nepořádek a velké množství špíny.
A takový byl i případ šedesátileté kavkazské ženy s bipolární poruchou, která ve fázi mánie navštívila svého psychiatra. Byla jako vždy neupravená, zapáchala a když jí bylo řečeno, že bude hospitalizována, požádala personál, aby k ní zašel a nakrmil její domácí mazlíčky. A až v důsledku této návštěvy bylo zjištěno, že je celý její dům přecpaný špinavým oblečením, neumytým nádobím a hnijícím jídlem.
V hromadě odpadků pak nebylo možné nalézt ani dřez a rovněž se zdálo, že nádobí je snad dokonce umýváno přímo v toaletě. Všechny podlahy pak byly pokryty kočičími a psími výkaly a z celého dvoupatrového domu vycházel nesnesitelný zápach.
Příkladem, že se nejedná pouze o lidi starší, je pak 34letý schizofrenní počítačový programátor, který žil dlouhodobě osaměle a neměl ani žádné příbuzné, kteří by ho mohli navštívit. Tento muž následně také přiznal, že se nemyl více než dva roky a při návštěvě jeho domu, který byl plný špíny, bylo zjištěno, že je doslova přeplněn starým nábytkem, haldami knih a obrovským množstvím všelijakých papírů…Dle slov lékaře byl muž velmi depresivní a odmítal jakoukoli pomoc, a to i ze strany sousedů. To, v jakém prostředí však tento muž žil a také to, že zcela zanedbával svoji hygienu, u něj posléze vyvolalo i podkožní léze, jež mívají za následek různé bakteriální a parazitické infekce.
Velmi sledovaným případem Diogenova syndromu byl v minulosti také příběh newyorských bratrů Landleye a Homera Collyerových, kteří zemřeli v roce 1947.
Oba sbírali knihy, všelijaké stroje, hudební nástroje a další kuriozity…Postupně se však jejich sbírka rozrostla natolik, že jejich dům byl až po strop plný plechovek, nábytku, hodin, kamen, jízdních kol, fotoaparátů a řady dalších věcí.
Jednalo se prý dokonce až o dvacet pět tisíc knih, čtrnáct klavírů a stovky metrů látek…Tedy o věci, které dohromady vážily neuvěřitelných 100 tun…
A když pak v roce 1947 kdosi anonymně nahlásil, že jeden z bratrů zemřel, cestu do domu muselo vyklidit až sedm policistů a úředníků. Nejprve tak byl v domě nalezen Homer Collyer a trvalo to ještě další měsíc, než se pracovníkům podařilo přeplněný dům vyklidit a nalézt i Landleyho.
