Bizzár
Vést soudní proces proti zvířeti dnes působí jako něco naprosto nepředstavitelného… Ve středověku a v raném novověku se však jednalo o zcela běžnou praxi!
A jak bylo něco takového vůbec možné? Zvířata totiž tehdy nebyla chápána pouze jako němá tvář, domácí mazlíček, anebo nástroj obživy… Byla vnímána jako součást širšího Božího řádu, který měl stejná pravidla pro lidi i všechny živé tvory! A pokud tak tento řád nějaké zvíře narušilo, a to ať již útokem na člověka nebo například ničením úrody, muselo čelit „spravedlnosti“… Se soudcem, obžalobou, právním zástupcem a následným rozsudkem!
Dokonce o několik století později René Descartes, který byl jedním z nejznámějších filozofů sedmnáctého století, prohlásil – že zvířata jsou jen mechanické stroje bez duše, emocí a rozumu.
A i když jeho názor ovlivnil novověké chápání zvířat jako „věcí“, ve středověku byla situace ještě složitější… Zvíře totiž bylo zcela reálně považováno za schopné morálního přestupku a v některých případech dokonce za spojence ďábla! Spojení s ďáblem se pak nejvíce týkalo koček, a to zejména černých, které byly často obviněny ze spojení s temnými silami. A pokud byly kočky z čarodějnictví nebo zlých čar obviněny, byly obvykle popravovány – oběšeny, anebo upáleny na hranici.
Ve středověku se soudy se zvířaty dělily do dvou hlavních kategorií. První kategorie zahrnovala individuální procesy s domácími zvířaty – nejčastěji pak prasaty, psy, anebo kravami, kteří způsobili smrt dítěte nebo dospělého. Takové zvíře pak bylo zatčeno, zavřeno do cely a následně postaveno před soud. A i když nemohlo mluvit, dostalo právního zástupce, který se snažil obhájit jeho nevinu nebo snížit jeho trest. Jeden z nejznámějších případů se například stal v roce 1386 v městečku Falaise ve Francii, kde prase zabilo tříleté dítě. Následně tak bylo obžalováno z vraždy, oblečeno do lidského oděvu a před zraky obyvatel oběšeno na hlavním náměstí, přičemž se dochoval i kreslený záznam z popravy.
Dalším známým případem pak byl soud kvůli údajnému sexuálnímu styku muže a osla. Soud ale nakonec osla osvobodil, protože svědci potvrdili, že se jednalo o násilný čin ze strany člověka, neboť zvíře se po celý život chovalo cudně.
Druhou kategorií pak byly kolektivní procesy se zvířaty nižšího řádu – hmyz, krysy nebo housenky, jež ničily úrodu. Celé skupiny těchto škůdců pak byly předvolány k soudu, a pokud se nedostavily nebo nepřestaly škodit, byly exkomunikovány z církve, symbolicky proklety a vyhoštěny z oblasti. V roce 1519 například v Itálii housenky ničily vinice. Soudce je tedy vyzval, aby přesídlily na neobdělávané půdy, které jim byly vyčleněny. A jelikož tak neučinily, byly uvrženy do klatby. Dalším bizarním případem pak byl soud s potkany, který se konal ve Švýcarsku, kde byli tito neoblíbení hlodavci dokonce žalováni několikrát. Jejich právní zástupce je však hájil tím, že neobdrželi včasné předvolání nebo že cesta k soudu byla plná koček a tudíž nebezpečná.
Z dnešního pohledu se podobné procesy jeví jako zcela absurdní a groteskní. Ve své době však představovaly logickou součást tehdejšího systému. Všechno totiž mělo své pevné místo v Božím řádu, a pokud kdokoli způsobil jeho narušení, musel být souzen a potrestán. Samotný proces navíc často nesl výchovnou nebo očistnou funkci pro celou společnost. Byl to rituál, který obnovil spravedlnost – byť jen naoko – a přinesl klid do společenského i duchovního života obce.
