Když se hra na vězení stane noční můrou. Psychologický experiment, který šokoval svět!

Představte si, že se v roce 1971 přihlásíte jako student do psychologického experimentu, protože si potřebujete přivydělat nebo chcete zažít něco nového. A v inzerátu se dočtete, že by se mělo jednat o dvoutýdenní simulaci vězení, ve kterém budou někteří z účastníků „vězni“ a jiní „dozorci“…

Tehdy se přihlásilo 70 mladých mužů, z nichž bylo vybráno 24 těch „nejvyrovnanějších“ (9 vězňů a 9 dozorců, zbytek náhradníci), kteří byli duševně zdraví a neměli kriminální minulost. Všichni tak věděli, do čeho jdou, ale nečekali, jak rychle se může hra na vězení změnit v psychologickou noční můru.

A tak začal jeden z nejznámějších a zároveň nejtemnějších experimentů v dějinách psychologie – Stanfordský vězeňský experiment vedený profesorem Philipem Zimbardem, který byl natolik šokující, že musel být již po šesti dnech ukončen kvůli možnému ohrožení životů účastníků. 

Nešlo však pouze o to, co vše účastníci dělali, i když zde docházelo k psychickému i fyzickému týrání… Děsivé ale bylo i to, jak rychle a samozřejmě se do vžili do přidělených rolí… Hned od počátku totiž dozorci vězně budili uprostřed noci a každý „prohřešek“ trestali ponižujícími úkoly, a to například i čištěním záchodů holýma rukama. 

„Oblíbeným byly také kliky, přičemž dozorci se vězňům stavěli na záda. Dozorci se vězňům vysmívali, nedopřáli jim spánek nebo jim přikazovali vyprazdňovat se do platových kbelíků, které nesměli vylít,“ stálo před lety v časopise Stanford Magazine. Již druhý den tak mezi „vězni“ došlo ke vzpouře, kterou dozorci potlačili a za trest jim odebrali postele a donutili je svléknout se donaha.

Zimbardův tým si účastníky nevybíral náhodně… Podle dotazníků a zdánlivých osobnostních rysů totiž tým vyhodnotil, kdo by mohl být vhodnější jako „dozorce“ a kdo jako „vězeň“… A již v tomto bodě se tak naplno projevila tendence člověka ke škatulkování… Tedy k tomu, že na základě subjektivního vyzařování, vzhledu či neverbální komunikace přisuzujeme lidem jisté vlastnosti, které ještě ani nestihli projevit. A tak se stalo, že někdo, kdo působil dominantně, dostal roli dozorce, ve které ho tým psychologů povzbuzoval, aby dominantní rys ještě více prohloubil.

Z psychologického hlediska je tak zřejmé, že člověk nemusí být sadista, aby se začal chovat sadisticky… Stačí mu k tomu prostředí, které nejen, že jeho chování umožní, ale dokonce ho legitimizuje… To znamená, že když máte moc, uniformu či jasně stanovenou autoritu a okolí, které vás podporuje, začne se vaše identita měnit… A dojde tak k takzvané deindividuaci. Tedy ke ztrátě osobní identity ve prospěch role, neboť člověk se přestane chovat tak, jak by se choval sám za sebe, ale začne se chovat tak, jak si myslí, že vyžaduje jeho role.

A ještě znepokojivější na celém experimentu bylo to, jak rychle se účastníci v roli vězňů podřídili dozorcům a začali se cítit jako oběti, a to i přesto, že věděli, že nejsou skutečně zavření. Svou roli přijali velmi hluboce a jejich psychický stav se velmi rychle zhoršoval. Mluvili o sobě jako o číslech, jež jim byla přidělena, a u některých se ukázaly i známky silného stresu či zhroucení. Dle psychologů se tímto způsobem projevila tzv. naučená bezmoc, což je psychologický stav, kdy člověk ztrácí víru v možnost ovlivnit situaci a pasivně tak přijímá útlak, i když by teoreticky mohl bojovat.

Philip Zimbardo po letech uvedl, že i on sám se nechal svou rolí příliš pohltit a místo toho, aby byl pouhým výzkumníkem, cítil se jako „ředitel věznice“… 

A jako ten pak přehlížel alarmující signály, neboť chtěl, aby „studie pokračovala“, což ovšem poukázalo i na jeho osobní zájem na získání vědeckého úspěchu či slávy a současně tím demonstroval i další nebezpečný fenomén… Tedy, že i inteligentní a vzdělaný člověk může přestat jednat morálně, pokud se přizpůsobí kolektivní roli a přestane lidi vnímat jako jednotlivce. A také je nutné připomenout, že k zastavení celého experimentu došlo pouze z popudu psycholožky a přítelkyně Zimbarda Christiny Maslachové, která byla jedinou ženou v týmu a která Zimbardovi řekla, že je hrozné, že těm klukům dělá… 

„Pouze několik lidí dokázalo odolat pokušení situace podlehnout moci a dominanci a zachovat si nějakou podobu morálky a slušnosti. Zjevně jsem mezi tuto ušlechtilou třídu nepatřil,“ přiznal vedoucí experimentu v roce 2009 pro The Believer Magazine.

Témata, která tehdejší experiment otevřel, jsou však děsivě aktuální i v současnosti. Vidíme je ve školních šikanách, v pracovních kolektivech, v sektách, ve fanatických politických skupinách či na sociálních sítích, kde je skupinová mentalita schopna vytvořit koktejl, ve kterém se zcela ztrácí individuální empatie. A člověk pak snadno propadne iluzi, že má právo druhému ubližovat, protože „má pravdu“, „je silnější“, anebo je „na správné straně“…