Bizzár
Na počátku 16. století Evropa nebyla klidným místem. Hospodářská nejistota, šíření nemocí, hladomory, náboženské napětí a permanentní strach z Božího trestu totiž vytvářely atmosféru, ve které se lidská psychika snadno ocitala na hraně… Lidé žili obklopeni smrtí, ale zároveň i vírou v nadpřirozené síly, které mohly mít moc ovládat jejich životy.
Ve Štrasburku tehdy zuřila bída. Žně zničily záplavy, ceny obilí prudce stoupaly a ve vzduchu visela hrozba nakažení morem. Hlad nebyl jen hrozbou, ale krutou realitou. Zoufalství bylo na každodenním pořádku, lidé neměli co jíst, co ztratit, a žili v neustálém napětí. Nebylo tedy divu, že psychická zhroucení jednotlivců spustila lavinu a zrodil se fenomén, který dodnes zůstává záhadou a který byl nazván tancem svatého Víta nebo tanečním morem.
Jednoho červencového dne roku 1518 vyšla do ulic Štrasburku žena jménem Frau Troffea a bez zjevného důvodu začala tančit… Nejednalo se ale o žádný radostný tanec. Její pohyby byly zoufalé, mechanické a hlavně neúnavné. Tancovala celé hodiny, v horečnatém transu, přičemž vypadala, jako by ji něco posedlo! A během několika dní se k ní začaly přidávat desítky dalších obyvatel – muži, ženy, a dokonce i děti. A všichni tančili zcela bez oddechu…
Vypadalo to, jako by se skrze jejich pohyby ventilovala jakási neviditelná vnitřní úzkost… Jako by tento tanec byl křečovitým únikem z reality, která se již nedala vydržet. A nebylo je možné zastavit! Nepomáhaly ani modlitby, ani příkazy a ani násilí. Lidé padali vyčerpáním, umírali na srdeční selhání a mrtvice, a přesto se šílený tanec dál rozléval ulicemi. A odhaduje se, že se do něj během několika týdnů zapojilo až 400 osob.
V tehdejších lékařských představách bývala častou příčinou nemoci tzv. přehřátá krev. A jak bylo podle tehdejší logiky možné ochladit krev? No přece tancem! Místní rada tedy rozhodla, že posedlí mají dostat prostor, aby se „vytancovali“… Byla tak postavena pódia, najati profesionální hudebníci a město se proměnilo v bizarní karneval smrti. Hudba hrála a lidé křičeli, tančili, a přitom umírali.
Situace se nakonec uklidnila až po zhruba šesti týdnech, kdy byli poslední tanečníci odvezeni k hrobu svatého Víta, který měl být v takových případech schopen uzdravovat.
A co za tímto nezvyklým chováním vlastně stálo? Historici dodnes tápou… Jednou z nejčastějších teorií měla být otrava námelem. Tedy toxickou plísní, jež roste na žitě a obsahuje látky podobné LSD a která prý mohla způsobit halucinace a svalové křeče. Problémem ale je, že otrava námelem by lidi postihla náhodně a individuálně, a ne celé skupiny koordinovaně.
Další hypotéza mluví o masové psychóze, což je stav, kdy extrémní stres, hlad a úzkost vyvolají kolektivní reakci. Lidé tedy mohli být na pokraji zhroucení a tanec se tak mohl stát jakýmsi podvědomým a zoufalým gestem, jak se vyrovnat s realitou, která přestala dávat smysl. Někdy totiž tělo udělá právě to, co již psychika neunese. Mohlo se tak jednat o psychosomatickou epidemii, ve které víra, strach a hlad vytvořily výbušnou směs. A někdo pak mohl začít tančit v extázi nebo v zoufalství a ostatní se k němu přidali. Strženi vírou, že se jedná o boží vůli, kletbu, nebo naopak uzdravení.
A existují i duchovní výklady. Tedy možná posedlost démony, trest za hříchy nebo nevysvětlitelný zázrak. A právě tato směs mystiky a zoufalství činí případ tanečního moru tak fascinujícím.
Taneční mor ve Štrasburku tedy nezůstává jen kuriózní epizodou z dějin, ale i varováním, neboť ukazuje, jak křehká může být hranice mezi řádem a chaosem a mezi normálností a šílenstvím. A také to, že tělo může být hlasem duše, a to někdy až do úplné krajnosti.
[snax_content]
