Bizzár
Jeanne-Antoinette Poisson, známá jako Madame de Pompadour, nebyla šlechtična. Jednalo se ale o ženu, která byla neobyčejně krásná, inteligentní a nebezpečně schopná. A právě tyto vlastnosti jí otevřely dveře k srdci jednoho z nejmocnějších mužů tehdejší Evropy – králi Ludvíku XV.
Když ji Ludvík poprvé spatřil, a to na dvorské slavnosti v roce 1745, okamžitě se zamiloval. Jeho manželka, Marie Leszczyńska, totiž byla ženou, která byla tichá, zbožná, a která žila spíš v ústraní než v centru společenského dění.
Pompadour však byla jejím pravým opakem. Sebevědomá, vzdělaná, vtipná a s ostrým jazykem. A brzy se tak stala nejen oficiální královou milenkou, ale i něčím víc, a to strategickou partnerkou a nepostradatelnou součástí Ludvíkova života.
Intimní vztah mezi králem a Madame de Pompadour sice trval jen několik let, neznamenalo to ale konec jejího vlivu. Ba naopak… A právě ve chvíli, kdy by jiné ženy u dvora již dávno upadly v zapomnění, našla tato žena způsob, jak si svou moc i nadále udržet.
Stala se totiž královou důvěrnicí, poradkyní a psychologickou oporou, přičemž ovlivňovala i výběr ministrů a byla také hnací silou osvícenské kultury tehdejší Francie.
Jedna z nejznámějších historek, která dokonale vystihuje její schopnost udržet si moc, pochází z doby, kdy Ludvík XV. onemocněl a izoloval se od okolí. Královská rada byla bezradná a doufala, že Pompadour, jako jeho blízká přítelkyně, ztratí vliv. Madame ale neváhala a díky své hravé a vtipné povaze přivedla krále zpátky do společnosti. A když se dvůr ptal, jak to dělá, tehdy prý s úsměvem odpověděla: „Nejsem tu proto, abych krále milovala, ale abych ho rozesmála.“
Madame de Pompadour nikdy nebyla oficiálně vdaná, a to ani za krále a ani za nikoho jiného, což bylo v době, kdy byla manželství a rodinné vazby základem ženského společenského postavení, velmi neobvyklé. A mnozí jí dokonce vyčítali, že místo role manželky nebo matky zvolila cestu milenky a politické hráčky. Je ale třeba dodat, že jako králova oficiální favoritka si jiné vztahy ani nemohla dovolit. Byla totiž pod drobnohledem dvora, nepřátel a církve a jakýkoli milenec by znamenal skandál a ztrátu postavení.
Veřejnost však tuto ženu nenáviděla a stala se častým terčem posměchu, pamfletů a karikatur. A zejména v očích lidu byla považována za příživnici a měšťanku, která pronikla na královský dvůr a ovládla ho zevnitř… Pompadour ale nebyla naivní a věděla, že lásku lidí si nikdy nezíská… Soustředila se tedy na jediné, a to udržet si důvěru krále, což se jí podařilo až do své smrti v roce 1764.
Když zemřela, Ludvík XV. byl zlomený a pronesl jen jednu tichou větu: „Toto je první den, kdy mi bylo skutečně smutno.“ I když totiž už dávno nebyli milenci, byla to ona, kdo ho znal nejlépe. Neovládla ho však tělem, ale hlavou, a tím se stala nesmrtelnou.
