Bizzár
Ve středověku, kdy panovala přísná kontrola nad společností a důraz na dodržování pravidel, neexistoval moderní justiční systém v podobě, jakou známe dnes. Společnost byla totiž přísně hierarchicky rozdělena, a to od panovníka, přes šlechtu a duchovenstvo, až po měšťany, rolníky a bezzemky.
Každý tak měl jasně dané místo a očekávanou roli a jakékoli vybočení z těchto norem nebylo vnímáno jen jako individuální selhání, ale jako ohrožení celého řádu. A právě proto byla justice v mnoha případech spíše nástrojem výchovy a zastrašení než snahy o spravedlivé posouzení činu…
Soudní systém byl v tomto období také neoddělitelně spjat s vírou, tradicí a mocí a tresty se tak často odehrávaly i na veřejnosti, přičemž měly výrazně symbolický charakter. To znamená, že nejenže viníka fyzicky či psychicky poškodily, ale především měly ostatním ukázat, co se stane, když poruší pravidla.
A bylo to právě zahanbení a veřejné zostuzení, co bylo považováno za velmi mocný nástroj potrestání… A proto se vedle mučení a poprav objevovaly i tyto méně násilné, ale zato značně psychologicky devastující formy trestů…
Jedním z nich bylo například nošení tzv. masky hanby, což byla bizarní železná nebo dřevěná maska, jež byla připevněna na hlavu viníka. Jejich podoba byla obvykle groteskní, anebo zvířecí, přičemž měla přímo zosobňovat povahu provinění. Pomlouvači tak dostávali masku s přehnaně dlouhým jazykem a hádavé ženy nosily masky s rozeklanými ústy či ďábelskými rysy.
Smyslem totiž bylo viníka veřejně vystavit posměchu, zbavit jej důstojnosti a připomenout mu, že porušil nejen zákon, ale i morální kodex společnosti. Nošení těchto masek pak bývalo často doprovázeno veřejným výsměchem, pliváním či ponižováním, což jen zvyšovalo intenzitu trestu.
Dalším trestem s podobným účinkem byl tzv. opilecký sud. Jednalo se o dřevěný sud, do kterého byl provinilec uzavřen, a to obvykle tak, že mu z něj vyčnívala hlava a někdy i ruce. Tento trest se vztahoval zejména na ty, kteří byli považováni za veřejné výtržníky, opilce nebo mravně narušené osoby. Dotyčný pak musel v sudu stát buď na náměstí, anebo jím byl veden ulicemi, za posměchu ostatních. A je možné říci, že se opět jednalo o kombinaci fyzického nepohodlí a veřejného zostuzení, kdy byl viník doslova označen za „nádobu hanby“.
A k těmto trestům se řadily i další formy veřejného ponížení, jako například pranýř, ke kterému byl provinilec přikován a vystaven davu, anebo nošení hanlivých nápisů či zvonku na krku, které na viníka upozorňovaly. A v některých městech byly dokonce ženy podezřelé z nevěry, anebo neposlušnosti vůči manželům, posazeny na tzv. „lavice hanby“, které se kolébaly, nebo byly nořeny do vody, a to vše opět za přihlížení veřejnosti.
Tyto formy trestání ukazují, jak důležitou roli ve středověké společnosti hrála veřejná potupa. A nešlo jen o samotný čin, ale i o důsledky, které z něj plynuly pro čest a postavení člověka ve společnosti… Čest byla totiž vnímána jako klíčová hodnota a její ztráta obvykle znamenala nejen osobní zostuzení, ale i sociální vyloučení.
Konkrétně je pak možné uvést případ ze 16. století, který se uskutečnil v německém Norimberku, kde byla Barbara Schwarzová odsouzena k nošení železné masky, a to poté, co byla usvědčena z pomluvy a šíření nepravdivých zvěstí. Její maska měla dlouhý a přehnaně vyčnívající jazyk, který měl symbolizovat její provinění. Masku pak Barbara musela nosit na veřejnosti několik týdnů, následkem čehož byla vystavena posměchu místních obyvatel, kteří její trest vnímali jako varování před nebezpečím pomluv, jež mohly rozvrátit společenský řád.
