Bizzár
Sednaya Prison bylo zařízení, které se nacházelo nedaleko Damašku a donedávna patřilo mezi nejhorší vězení světa.
Jednalo se o vězeňský komplex, jenž byl symbolem brutálního útlaku, mučení a nelidských podmínek, které si jen málokdo dokáže představit.
Vojenská věznice vznikla v 80. letech jako součást syrského represivního aparátu a během občanské války se její pověst rapidně zhoršila. Zařízení se totiž stalo místem, kde syrský režim držel tisíce politických vězňů, uprchlíků a odpůrců vlády, a to bez řádného soudního řízení.
Podmínky v Sednaya byly extrémní a byly zdokumentovány mezinárodními organizacemi, jako je například Amnesty International, která věznici označila jako „lidská jatka“, anebo Human Rights Watch.
Místnost, která je spojována s nejkrutějšími formami mučení
A podle svědectví přeživších zde vězni byli vystaveni neustálému týrání, hladovění a izolaci… „Vězni tam byli biti, byli jim dávány elektrické šoky a aby přežili, byli nuceni si ubližovat mezi sebou,“ popsal pobyt v této věznici syrský aktivista a bývalý vězeň Omar Alshogre.
Další svědek pak dodává: „Museli jsme podepisovat falešná přiznání a denně jsme čelili neustálému násilí. Lidé umírali hlady a vyčerpáním.“
A jak vypadaly tamní cely? Byly to malé a temné kobky bez oken, přičemž v každé z nich obvykle žilo i několik desítek vězňů… Stěny byly pokryté plísní a podlaha potřísněná krví a výkaly, neboť vězni neměli přístup k hygienickému zařízení… Vzduch byl dusivý a plný zápachu z rozkládajících těl, jelikož mrtví někdy bývali ponecháni vedle živých.
Jídlo se podávalo nepravidelně a většinou se jednalo jen o plesnivý chléb nebo trochu rýže, což vězně neustále drželo na pokraji hladovění. Po většinu dne pak vězňům bylo přikázáno mlčet a pohybovat se jen se svolením dozorců, neboť i pouhý pohled do očí strážce mohl být důvodem k bití nebo popravě. „Je to místo, kde se člověk učí přestat být člověkem,“ vzpomínal ještě bývalý vězeň Alshogre, který zde strávil několik let.
Většinu vězňů pak tvořili političtí oponenti, mezi které patřili aktivisté, novináři, studenti a právníci, kteří se stavěli proti režimu Bašára al‑Asada, a dále pak ti, kteří se v roce 2011 účastnili demonstrací během Arabského jara. A rovněž zde byli ti, k jejichž zatčení došlo na základě udání či jen pouhého podezření, a také dezertéři či vojáci odmítající bojovat nebo přecházející na stranu opozice.
Bašár al‑Asad byl syrským prezidentem od července 2000, kdy zemřel jeho otec, který v zemi vládl od roku 1971.
Co však na této věznici bylo nejšílenější? To, že se v souvislosti s ní v některých rozhovorech a anonymních svědectvích objevovaly i zmínky o nuceném kanibalismu… A to jako důsledku extrémního hladu, který údajně některé vězně donutil k pojídání masa zemřelých spoluvězňů. Přímé důkazy jsou ovšem těžko ověřitelné, a proto je k těmto tvrzením třeba přistupovat s opatrností.
A čím byla ještě věznice Sednaya nechvalně známá? Masovými popravami vězňů, které byly vykonávány bez soudního procesu, přičemž svědectví popisovaly i tzv. slané komory, což byly místnosti, kde byli vězni vystaveni dlouhému mučení a hladu, a to často za přítomnosti mumifikovaných těl zemřelých. Tyto podmínky pak měly za cíl zlomit psychiku vězňů a potlačit jejich případný odpor.
Po pádu Asadova režimu v prosinci 2024 byla Sednaya dobyta a došlo k propuštění přibližně 4 300 osob a věznice tak již v současné době není aktivní!
Syřané čekají na zprávy o svých příbuzných vězněných ve věznici Sednaya (9. prosince 2024)
Po tomto dobytí zde byla velmi chaotická atmosféra, kdy přeživší v slzách vycházeli z temných kobek a někteří svědci dokonce popisovali, že mnozí jen seděli venku a tiše vnímali svobodu, ve kterou již nikdy nedoufali, že ji ještě někdy zažijí.
