Bizzár
V dějinách antického Říma se objevují panovníci, jejichž jména budí nejen respekt, ale i úžas a hrůzu.
Jen málokdo ale vzbuzuje takový odpor a fascinaci zároveň, jako císař Heliogabalus… A přesto, že tento muž vládl pouhé čtyři roky, dokázal během nich doslova otřást celým Římem. A to nejen svou kontroverzní politikou, ale zejména naprostým pohrdáním tradičními normami sexuality a rituální moci. Jeho příběh je tak příkladem hlubokého psychologického rozvratu, ve kterém se mísí náboženský fanatismus, touha po absolutní svobodě a destruktivní síla neomezené moci.
Heliogabalus (též Elagabalus) se narodil kolem roku 203 v syrské Emese, kde působil jako velekněz slunečního boha Elagabala, přičemž kult tohoto boha zahrnoval i sexuální a krvavé rituály. Císařem se Heliogabalus stal již ve čtrnácti letech, a to díky jedné z politických intrik, kdy ho na trůn dosadila jeho babička Julia Maesa.
A již v tento moment u něj zřejmě došlo ke klíčovému psychologickému zlomu, neboť byl v nízkém věku vtažen do světa absolutní moci, kdy byl vnímán jako božský, neomylný a výjimečný, což bylo pro vývoj jeho osobnosti nakonec fatální.
Heliogabalus ale nebyl jen „výstřední“ panovník. Podle historiků šlo také o osobnost, která radikálně odmítala jakákoli genderová pravidla… Císař totiž údajně rád nosil make-up a ženské šaty, nechal se oslovovat v ženském rodě a pořádal hostiny a sexuální „hry“ s milenci a družkami, kterým rozdával císařské tituly.
A podle římského senátora Cassia Diona (asi 155–235 n. l.) také hledal lékaře, který by mu vytvořil vaginu. Lze tedy říci, že se zřejmě jednalo o první zaznamenanou touhu po chirurgické změně pohlaví v dějinách.
V konečném důsledku to ale nebylo jen otázkou sexuální identity… Dle tehdejších norem šlo o symbolickou destrukci řádu, a to nejen kulturního, ale i náboženského…. Pro Římany byla totiž sexualita propojena s rolí ve společnosti a císař jako „žena“ byl brán nejen jako provokace, ale i jako výsměch řádu, který měl držet impérium pohromadě.
Kromě narušení genderových norem šokoval císař také vlastními rituály a zavedl například kult boha Elagabala, kterého nechal nadřadit tradičním římským božstvům. Dle zpráv římského historika Herodiana (170–240 n. l.) a souboru životopisů ze 4. století s názvem Historia Augusta rovněž pořádal krvavé náboženské oběti, přičemž některé zdroje dokonce mluví i o lidských obětech, a senátory a hosty pak nutil se těchto násilných obřadů účastnit. Podle Historie Augusty pak Heliogabalus dokonce uspořádal hostinu, během níž nechal své hosty pohřbít pod hromadou květin, což vedlo k jejich udušení.
Obraz Růže Heliogabala (1888) od Lawrence Alma-Tadema
Přitom se však nejednalo pouze o zvrácenost, ale o pokus transformovat náboženství ve výkon moci. Heliogabalus totiž víru nevnímal jako systém hodnot, ale jako možný nástroj totální politické kontroly. Ve smyslu, že pokud on je božského původu, musí být i jeho pravidla zákonem, přičemž jakýkoli nesouhlas byl vnímán jako ohrožení jeho moci.
Vláda Heliogabala ale skončila velmi rychle… Již v osmnácti letech byl totiž zabit vlastními vojáky, přičemž legenda praví, že císařovo tělo bylo znetvořeno, vláčeno ulicemi a vhozeno do řeky Tibery. Jednalo se tak o rituální akt znesvěcení a výraz kolektivního vzdoru vůči tomu, co Heliogabalus představoval – tedy nekontrolovatelný chaos a bezbřehou svévoli.
[snax_content]
