Bizzár
Na počátku padesátých let, kdy vrcholila studená válka, panovaly ve Spojených státech obavy, že by Sovětský svaz a Čína mohly za pomoci drog, hypnózy a psychologických technik ovládat mysl a psychiku lidí.
A je možné říci, že tyto obavy nebyly tak úplně bezdůvodné, neboť již během korejské války se objevily případy amerických zajatců, kteří po návratu opakovali komunistickou propagandu a působili, jako by byli „přeprogramovaní“. A byly to i zpravodajské sítě, kdo naznačoval, že Sověti a Číňané na svých vězních tyto pokusy skutečně provádějí. CIA proto předpokládala, že by Spojené státy mohly zaostávat a dostala za úkol najít způsob, jak nejenže těmto metodám čelit, ale pokusit se v této oblasti rovněž dostat do popředí.
Výsledkem byl tajný program s názvem MK-ULTRA, který byl oficiálně spuštěn v dubnu 1953 a který byl řízen oddělením CIA pro vědecký výzkum. Pod vedením chemika Sidneye Gottlieba se tak rozběhla síť více než stovky subprojektů, které probíhaly v univerzitních laboratořích, nemocnicích, věznicích a v psychiatrických ústavech, a to nejen po Spojených státech, ale v některých případech i v Kanadě a Evropě.
Psychiatrická klinika Allan Memorial Institute v Kanadě, která byla součástí projektu MKULTRA
Cílem programu bylo zjistit, zda lze za pomoci halucinogenní drogy LSD, hypnózy, elektrošoků či senzorické deprivace přimět člověka k poslušnosti, k vyzrazení informací, nebo zapomenutí toho, co již věděl. CIA totiž chtěla mít možnost prolomit odolnost lidí při výslechu a zároveň hledala metody, jak vytvořit agenty, kteří by byli schopni jednat bez vlastního rozhodování. Tato snaha se ale postupně zcela vymkla kontrole…
Jedním z nejtemnějších příběhů se pak staly tzv. montrealské experimenty na Allan Memorial Institute, které vedl psychiatr Donald Ewen Cameron.
Cameron totiž věřil, že lidskou psychiku lze „resetovat“ a přepsat ji jako magnetofonovou pásku… Používal proto metodu, kterou nazýval „depatterning“ (odstraňování vzorců chování), v rámci které byli pacienti uváděni do dlouhého spánku, který v některých případech trval i týdny. Současně pacienti dostávali extrémně vysoké dávky sedativ a LSD, byli vystaveni elektrošokům a během polovědomých stavů jim byly do sluchátek pouštěny stále stejné věty.
Tyto experimenty, které byly skrytě financovány přes nadace a subprojekty CIA, měly údajně sloužit k léčbě… Výsledkem ale bylo trvalé poškození paměti, ztráta vlastní identity, nebo dokonce ztráta schopnosti samostatného života.
„Když jste ve třinácti letech viděli svého otce, chápavého a nezávislého člověka, stát se před vašima očima jiným člověkem, je to nemožné přijmout. Pamatuji si jednu z jeho prvních návštěv z nemocnice. Téměř nemluvil, a když mluvil, skoro to nedávalo smysl. A když nespal, tak byl pořád ospalý. Ptal se také na své rodiče, i když už byli mrtví,“ popsal později syn jednoho mužů, který prošel těmito experimenty.
„Když jsem byla přijata, myslela jsem, že dostanu pomoc. Místo toho mě uspali na týdny, dávali mi drogy, a když jsem se probudila, měla jsem pocit, že jsem jiný člověk. Nemohla jsem si vzpomenout na jména svých dětí. Vzpomínky se nevrátily… Dodnes žiju s pocitem, že mi někdo ukradl část života,“ uvedla po letech u kanadského soudu jedna z pacientek, která byla původně přijata kvůli poporodní depresi.
Dcera jedné z pacientek pak před soudem popsala, jak se následkem experimentů změnilo chování její matky: „Moje matka přišla do nemocnice jako žena, která se cítila unavená a smutná. Vrátila se domů jako někdo, koho jsem nepoznávala. Nevěděla, kdo jsme, a často nevěděla ani, kdo je ona sama.“
V roce 1977 se totiž v americkém Senátu konalo slyšení, kde poprvé zazněly hlasy těch, kteří se nevědomě zúčastnili projekty MK-ULTRA.
Fotografie z Filmu MK ULTRA z roku 2022
„Byl jsem hospitalizován, když mi začali podávat látky, o kterých jsem nevěděl, co jsou zač. Halucinace byly tak silné, že jsem přestal věřit vlastnímu rozumu. Nikdy jsem nesouhlasil s tím, aby na mně prováděli experimenty,“ uvedl jeden z pacientů.
Soudního jednání se tehdy účastnil senátor Edward Kennedy, který o projektu MK-ULTRA prohlásil: „CIA financovala experimenty s drogami na neinformovaných občanech, včetně dětí a vězňů. Je nepředstavitelné, že se něco takového mohlo dít v demokratické zemi.“
Vedle pacientů v Montrealu se ale do historie zapsal i případ vědce Franka Olsona, který se stal nepřímou obětí programu… Olson, který byl zaměstnancem armádní laboratoře, byl totiž na jednom setkání nečekaně vystaven dávce LSD, aniž by o tom věděl. Během několika dní pak propadl hluboké depresi a v listopadu 1953 zemřel po pádu z okna newyorského hotelu. Jeho smrt byla sice označena jako sebevražda, o desítky let později se ale ukázalo, že za ní stál experiment s LSD.
„Můj otec nezemřel proto, že by byl pokusným morčetem s nepovedeným tripem. Zemřel proto, že se obával, že vyzradí tajemství CIA. Vždycky jsme věděli, že jeho smrt nebyla jen tragická náhoda. Byla to součást něčeho většího, temnějšího,“ prohlásil po letech jeho syn Eric Olson.
A tehdejší ředitel CIA William Colby pak při setkání s rodinou Olsonových v roce 1975 přiznal:
„Někteří naši lidé tehdy jednali bez kontroly. Šli příliš daleko. Byly tam problémy s dohledem a vedením.“
A jak se tyto skutečnosti vlastně vůbec dostaly na veřejnost? V polovině 70. let se začaly objevovat informace o neetických aktivitách CIA, a to částečně díky aféře Watergate a rozvíjející se investigativní novinařině, přičemž zprávy o pokusech, spolu s úmrtím Franka Olsona a stížnostmi rodin pacientů, vyvolaly tlak na Kongres, aby zahájil formální vyšetřování aktivit CIA a odhalil rozsah tajného programu.
A jak v té době připomněl jeden z autorů vyšetřovacích zpráv Senátu:
„Nejlepší obranou svobodné společnosti proti neetické manipulaci je zveřejnění a povědomí.“
