Jak spávali naši předci a proč měla noc dvě části

V minulosti lidé nespali tolik hodin, jako je tomu dnes. A nespali ani nepřerušovaným spánkem, neboť ve středověku a raném novověku byl dodržován režim, ve kterém byla noc rozdělena na dvě samostatné části, a to na „první spánek“ a „druhý spánek“.

V té době totiž neexistovalo veřejné osvětlení a životní rytmus určovalo jediné světlo – slunce… A když zapadlo, lidem už nezbývalo mnoho činností, které by mohli vykonávat. A tak se chodilo spát mnohem dříve…

Po čtyřech až pěti hodinách se ale lidé začali probouzet, a to nikoli kvůli stresu nebo zdravotním obtížím, ale zcela v souladu s tehdejším biorytmem. Následně tak vstali, četli si knihy při svíčkách, modlili se, anebo si jen ohřívali ruce nad ohněm a popíjeli čaj nebo víno. A obvyklé bylo i to, že si vyprávěli příběhy nebo navštěvovali své sousedy.

A jakmile na ně opět padla únava, vrátili se do postele a následoval tzv. druhý spánek, který pokračoval až do úsvitu a končil s kokrháním kohouta.

Dvoufázový spánek byl běžný po celá staletí, přičemž změnu přinesla až industrializace 19. století a zavedení umělého osvětlení. Lampy totiž prodloužily den, továrny určily nový denní režim a ruch města posunul čas k večernímu uléhání.

Noční mezifáze se tak postupně začala vytrácet, lidé si zvykli spát celou noc, a to, co bylo kdysi přirozené, začalo být vnímáno jako nespavost, anebo porucha.

V posledních letech se ale dvoufázový spánek stal opět předmětem výzkumů a ukázalo se, že pro některé lidi může být přirozenější, neboť krátké bdění je prostorem pro krátké zastavení, nenáročné činnosti a zejména pro nalezení vnitřního klidu, a to bez toho, aniž by byl narušen celkový odpočinek.