Bizzár
Na skalnatém ostrově uprostřed sanfranciského zálivu stojí komplex budov, který v letech 1934 až 1963 neblaze proslul pod názvem Federální věznice Alcatraz.
Z dálky působilo toto zařízení, kterému se v té době přezdívalo „The Rock“ (Skála), jako nedobytná pevnost, a byli do něj posíláni ti nejobávanější a nejproblematičtější američtí zločinci. To znamená útěkáři, nebezpeční gangsteři, agresivní recidivisté a zejména ti, kteří dokázali ovládat ostatní vězně…
Alcatraz se totiž pro tyto jedince stal takovou poslední zastávkou… Místem, které bylo schopno zlomit vůli člověka stejně spolehlivě, jako příliv bijící o břehy tamních skal.
Toto zařízení ale nebylo jen místem fyzického mučení, neboť tlak, který zde byl na vězně vyvíjen, byl často mnohem horší než jakékoli rány nebo bití.
A i když měli vězni základní jídlo, přístřeší a lékařskou péči, přičemž práce, čtení knih, dopisy anebo návštěvy zůstávaly výsadou, nejvíc prý na jejich psychiku působilo úplně něco jiného… A to chvíle, kdy od pevniny zafoukal vítr a oni slyšeli hudbu, smích, anebo zvuky aut, které k nim doléhaly z nedalekého San Francisca… „To bylo to nejhorší, že svoboda byla tak blízko, že jste ji slyšeli. Ale zároveň tak daleko, že vás to ničilo,“ vzpomínal kdysi jeden z vězňů.
Největší hrůzu ale nepředstavoval samotný ostrov, který byl omýván ledovými proudy, jež v myslích vězňů utvářely pocit, že útěk je prakticky nemožný, ale blok D a zejména cely, které se nazývaly „The Hole“… Jednalo se o tmavé betonové komory, v nichž vězni trávili dny a týdny bez světla, bez kontaktu s ostatními a často i bez toho, aniž by věděli, kolik času již uplynulo.
To bylo hlavní místo, kde nejčastěji docházelo k psychickým zhroucením…, přičemž nejznámějším se stal příběh Sama Shockleyho, který zde prožil tak dlouhé období izolace, že slyšel hlasy, propadal paranoii a dle lékařských zpráv se dostal na mentální úroveň dítěte.
Alcatraz se totiž primárně nezaměřoval na fyzické tresty, ale na trestání skrze psychologický nátlak, izolaci a velmi přísný a striktní režim.
„Bylo tam hrobové ticho… Mohli jste jen chodit po cele, nebo dělat kliky. Nic víc…,“ vzpomínal na léta ve věznici Charlie Hopkins, který je jedním z posledních žijících vězňů, který prošli tímto zařízením.
Základem tak byla rutina, monotónnost a nemožnost kontaktu s ostatními, přičemž každý den byl na minuty rozvržen, a to bez jakékoli změny nebo překvapení. A jak později prohlásili někteří vězni, nešlo ani tak o to, co jim bylo zakázáno, ale spíš o to, že každý den byl úplně stejný…
Není tedy divu, že v prostředí, kde by se napětí dalo krájet, čas od času propukla nějaká ta vzpoura, násilí, anebo se odehrál nepříjemný incident. Jednou z těchto událostí byl případ Jamese C. Lucase, který ve vězeňském holičství pobodal nůžkami legendárního gangstera Al Capona, který se v době prohibice dostal do povědomí veřejnosti pašováním alkoholu a násilnými praktikami.
A jak vzpomínali tehdejší strážci, Al Capone, který trpěl postupující neurosyfilitidou, byl v této době již dost zmatený a dávno nepůsobil jako muž, jehož jméno kdysi budilo respekt a strach po celé Americe.
Mezi vězni, kteří prošli Alcatrazem, je možné najít i další známé postavy amerického podsvětí… A to například Georgea ‚Machine Gun‘ Kellyho, který byl jedním z nejznámějších únosců té doby, anebo Alvina ‚Creepy‘ Karpise, jenž byl členem gangu Barker-Karpis a který na Alcatrazu strávil rekordních dvacet šest let.
A byl tu také Robert Stroud, známý jako ‚Birdman‘, jenž byl odsouzen za vraždu a který se stal známým až v průběhu pobytu ve vězeních, kde se věnoval studiu a chovu ptáků.
A nechyběli tu ani již zmínění útěkáři, kteří nejenže Alcatrazu pomáhali budovat pověst místa, ze kterého není úniku, ale kteří se zároveň snažili tuto pověst nabourávat… Již ve třicátých letech se tak vězni Tex Gillen a Ralph Roe pokusili uniknout, a to skrz ventilační šachty ve sprchách, kterými se spustili do ledové vody… Jejich těla se ale nikdy nenašla.
A nebyli to jen oni, kdo se pokusil uniknout… Každého ale zradil buď beton, který se nedal prorazit ani rozbít běžnými nástroji, anebo studená voda oceánu… Nejznámějším pokusem se ale stal útěk Franka Morrise a bratrů Anglinových, který se uskutečnil v roce 1962…
Tito tři muži, kteří byli velmi inteligentní a kterým nechyběla trpělivost a vynalézavost, totiž tři měsíce strávili tím, že lžící a improvizovaným dlátem rozšiřovali ventilační otvor ve svých celách. Následně pak do postelí položili papírové figuríny s lidskými vlasy, prolezli šachtami na střechu a poté použili vor vyrobený z pláštěnek. FBI je dlouho považovala za mrtvé, neboť se jí nepodařilo najít jejich těla. O desítky let později se však objevily fotografie a dopisy, ze kterých bylo patrné, že minimálně jeden z bratrů zřejmě přežil a žil pod jiným jménem.
A ačkoli většina pokusů o útěk skončila nezdarem, nejkrvavější z nich dokonce vyústil v událost, která jen potvrdila pověst věznice jako místa, odkud není úniku… A o co vlastně šlo? Jednalo se o povstání vedené Bernie Coyem, kterému se v roce 1946 podařilo získat zbraně a krátce nato ovládnout část věznice.
Plán ale selhal, neboť vězni nedokázali sehnat klíč k východu a následovaly tak dva dny přestřelek a bombardování budovy. Povstání nakonec ukončil až zásah námořní pěchoty, v rámci kterého zemřeli tři vězni a další dva byli popraveni.
Dnes už z obávaného Alcatrazu zůstalo pouze muzeum a návštěvníci ho tak mohou přijet navštívit, aby na vlastní kůži zažili atmosféru ostrova, který se stal symbolem přísného trestního systému.
