Bizzár
Čarodějnické procesy, které v 17. století zasáhly Šumpersko a velkolosinské panství, patří k nejtemnějším kapitolám českých dějin…
Tyto procesy se ale samozřejmě neodehrávaly pouze v českých zemích, neboť od poloviny 16. století probíhaly i ve Skotsku, Francii a v německých oblastech, jelikož existovalo přesvědčení, že svět je bojištěm mezi Bohem a ďáblem a lidé tak mohou sloužit zlým silám.
A i jakékoli neštěstí, bouře, epidemie, vichřice anebo ztráty úrody, byly tedy často vykládány jako znamení, že „čarodějnice“ podepsaly smlouvu s démony a za viníka býval nejčastěji označen člověk, který se něčím lišil, byl osamělý, anebo bohatý.
„Čarodějnice prý mohly lidem ublížit na zdraví, rozvracet manželství, přivolávat zlé počasí a neúrodu, brát kravám mléko a škodit dobytku. Jako prostředku užívaly vdechnutí, potření rukou nebo mastí, případně nápojů, připravovaných v čarodějnických kuchyních. Čas od času se musely čarodějnice scházet s ďáblem na určitých místech a skládat mu účty ze své činnosti. Na tyto schůzky zvané sabaty, konané na osamělých místech v noci, jezdily na dřevěných vidlích potřených čarodějnou mastí. Ďábel vystupoval na těchto sabatech v podobě černého kozla nebo kocoura,“ popisuje význam slova čarodějnice Ottův slovník naučný z let 1888–1909.
A na základě jakých „důkazů“ mohly být tedy tehdejší ženy označeny za čarodějnice? Například tehdy, když se podezřelá nebyla schopna na požádání rozplakat, neboť existovalo přesvědčení, že čarodějnice nejsou schopny ronit slzy…
Dalším znamením pak byla bradavice nebo piha, jež na kůži údajně zanechal ďábel svými zuby a nehty… Proto také při čarodějnických procesech docházelo k tomu, že byla podezřelá svlečena, oholena od hlavy až k patě a pečlivě prohlédnuta, zda přeci jen nemá nějaké to mateřské znaménko, anebo jizvu, která by mohla být prohlášena za ďábelskou.
Základem těchto absurdních procesů se pak stala kniha s názvem Kladivo na čarodějnice (neboli Malleus Maleficarum), kterou v roce 1486 sepsali dominikánští mniši Heinrich Kramer a Jacob Sprenger.
Dílo si postupem času získalo velkou autoritu, přičemž jeho základní myšlenkou bylo, že ženy mají mnohem větší sklony podlehnout ďáblu než muži. „Žena kvůli křehkosti své mysli snadněji klame a bývá oklamána,“ anebo „Není horší pohromy než ženské čarodějnice,“ stálo v knize Kladivo na čarodějnice, a Kramer dokonce tvrdil, že ženy mají jakousi „nenasytitelnou touhu“, která je činí více náchylnými k ďábelskému svádění.
A z knihy Kladivo na čarodějnice pak pochopitelně vycházel i Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který na Šumpersko přišel jako odborník na inkvizice a který se v této oblasti brzy stal neomezeným pánem nad životem a smrtí.
Boblig postupoval při procesech velmi tvrdě, jelikož stačilo, aby někdo na někoho ukázal prstem a už byl považován za čarodějnici nebo čaroděje… Jako základní metodu vyšetřování pak používal mučení za pomoci palečnic, španělských bot, zavěšení na skřipec anebo pálení kůže rozpálenými železy…
A z dochovaných protokolů také vyplývá, že vězni byli dlouhé hodiny a někdy i týdny vystaveni bolestivým praktikám jako je svazování, natahování končetin nebo udušení a zchlazování, a to do té doby, dokud nepřiznali to, co chtěli soudci slyšet.
„Podezření z čarodějnictví jest samo o sobě důkazem, neboť ďábel skrývá své skutky a vina se zjevuje až v mučení. Kdo byl označen, musí být vyslýchán, a kdo odolává, ukrývá větší zlo,“ stálo v jednom z dokumentů podepsaných inkvizitorem Bobligem.
Jindřich František Boblig byl ve filmu Kladivo na čarodějnice ztvárněn Vladimírem Šmeralem
Důležitou roli v celé záležitosti hrál také majetek obětí, který byl zabaven již v počátku obvinění… A právě i to byl jeden z důvodů, proč byly často obviňovány ženy z bohatých rodin, neboť Boblig věděl, že se tím obohatí nejen on sám, ale i církev a vrchnost… „Majetek odsouzených připadá vrchnosti a má nahradit náklady božího soudu,“ napsal Boblig v dochovaných dokumentech.
A jak tedy čarodějnické procesy na Šumpersku a ve Velkých Losinách vlastně začaly? Hon na čarodějnice začal zcela nevinným skutkem, kdy si ubohá žebračka Marina Schuchová schovala hostii ze svatého přijímání a pokusila se jí donést porodní bábě, aby její kráva lépe dojila. Při mučení pak byla Schuchová donucena uvést i další jména „spoluviníků“, čímž se spustila lavina nesmyslných obvinění, kdy byl dobře míněný čin interpretován jako spojení s ďáblem.
Mezi dalšími z obětí byla například Marie Pešková, která byla ženou pláteníka a která byla obviněna z čarodějnictví kvůli tvrzení sousedek, že má na těle pihu (tedy ďábelské znamení), a také proto, že se údajně zúčastnila tzv. čarodějnických rejů na Petrových kamenech.
Podobně došlo k obvinění i u lazebnice Doroty Biedermannové a tento mechanismus, kdy jedna oběť pod nátlakem uváděla další a další, vedl k řetězci obvinění a zatahování nových a nových žen a mužů do celého procesu. Zmíněné případy rovněž ukazují, jak absurdní byla obvinění, když se před inkvizičním soudem zcela vážně vyšetřovalo, jak ženy létají na vidlích, kozlech, netopýrech, anebo na zajících, na Petrovy kameny, kde pijí, tancují a obcují s ďáblem.
Čarodějnické procesy v této oblasti nakonec zničili i šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který byl jedním z mála, kdo měl odvahu postavit se těmto nespravedlnostem a kdo se pokoušel bránit oběti a upozorňovat na nedostatek důkazů… Tento muž totiž odmítal slepě věřit výpovědím, jež byly vynuceny krutým mučením, čímž si „vysloužil“ zatčení, mnohaměsíční výslechy a smrt upálením na hranici. „Nejhůře bolí to, že jsem obviněn z hříchu, proti kterému jsem vždy kázal,“ pronesl podle svědectví děkan Lautner před svou popravou.
Herec Elo Romančík ve filmu Kladivo na čarodějnice jako děkan Lautner
Byla to ale právě Lautnerova smrt, která se stala symbolem úplného selhání spravedlnosti a okamžikem, kdy začínalo být jasné, že hrozivé procesy rozhodně neslouží Bohu, ale lidem, kteří v nich nalezli příležitost k vlastnímu obohacení a zneužívání moci.
Uvádí se, že tyto procesy připravily na Šumpersku a Losinsku o život více než 100 lidí, avšak přesné číslo není možné určit, neboť prameny se dost často liší a některé odhady mluví až o několika stovkách obětí pro celý region.
„Teď budu sama spálena na popel. Žebračka najednou vykřikla, ale katův pacholek jí dlaní ucpal ústa. Zmlkla, šla dál, dívajíc se vytřeštěnýma očima na hrozný kůl. Sláma a třísky namočené v oleji ihned vzplanuly. Zvedl se dým a vyšlehly plameny…,“ tak popsal v roce 1963 Václav Kaplický v literárním zpracování Kladiva na čarodějnice poslední okamžiky života jedné z žen, jejíž „případ“ přivedl do Velkých Losin inkvizitora Bobliga.
[snax_content]
