Bizzár
Whittier na Aljašce bývá často popisován jako město, které se vejde do jedné budovy… A i když má ve skutečnosti více staveb, je možné říci, že každodenní život většiny obyvatel se odehrává právě v tomto obytném komplexu.
Přibližně čtyři pětiny zdejších totiž žije ve čtrnáctipatrovém domě s názvem Begich Towers, kde se kromě bytů nachází také úřady, služby a společné prostory, přičemž tento neobvyklý způsob soužití, jež je daný izolací a drsnými klimatickými podmínkami, činí z Whittieru jedno z nejpozoruhodnějších měst ve Spojených státech.
Město leží asi 90 kilometrů jihovýchodně od Anchorage a je obklopené horami, ledovci a hustými lesy… Díky své poloze je tedy velmi izolované a vede do něj pouze jeden tunel, který je vytesaný do skály a jenž se střídavě otevírá pro silniční a železniční dopravu.
Je také známo, že Whittier patří k nejdeštivějším místům ve Spojených státech, neboť zde za rok napadne a naprší více než čtyři metry vody, přičemž průměrná roční teplota se pohybuje okolo čtyř až pěti stupňů, v létě se jen výjimečně dostane nad čtrnáct a v zimě se obvykle drží těsně kolem bodu mrazu. Mnohem větší výzvou než samotný chlad, je však kombinace větru, deště a sněhu, která často dokáže paralyzovat jakýkoli pohyb po městě.
A byla to právě kombinace tohoto drsného prostředí a izolace města, která vytvořila unikátní fenomén, díky němuž se Whittier stal celosvětově známý… Tedy, že většina obyvatel (250–300) žije v budově Begich Towers z roku 1953–1957, která byla postavena během studené války jako vojenské zařízení americké armády a sloužila jako ubytování pro vojáky, jejich rodiny a civilní zaměstnance.
Po odchodu armády byl objekt v 70. letech převeden do civilního vlastnictví a přeměněn na obytný dům, ve kterém funguje pošta, obchody, prádelna, zdravotní klinika, kostel a kanceláře místní správy.
Život v jednom domě ale pochopitelně ovlivňuje také mezilidské vztahy, neboť všichni obyvatelé se velmi dobře znají… To, že je však soukromí omezené, mnozí vnímají spíš jako výhodu. „Když se v zimě vracím do domu, je to jako setkání s rodinou,“ popisuje atmosféru v budově pro časopis Smithsonian jedna z místních žen.
Ne všem ale tento způsob života vyhovuje a někteří tak již budovu opustili… „Mnoho lidí tu nezůstane, protože si myslí, že to je jak ve vězení. Já se tomu ale jen směju. Všichni prostě žijeme ve stejném domě, jen máme oddělené ložnice,“ uvedl pro server All That’s Interesting pobaveně Terry Bender, který zde žije dlouhodobě.
A přestože toto těsné soužití občas vede ke konfliktům, komunitní duch prý zůstává velmi silný… „Všichni se tady samozřejmě nemusíme mít rádi, ale pomáháme si,“ doplnila Terryho další z obyvatelek Brenda Tolman.
Specifický je však i každodenní život těch, kteří zde nejen bydlí, ale také pracují… „Život v Whittieru je jiný než v tradiční komunitě. Všichni žijeme ve stejném domě. Jdu ven vyhodit odpadky a potkávám své studenty. Je těžké tady oddělit práci a domov,“ vysvětlila pro server Ranker Erika Thompson, která v budově pracuje jako učitelka.
A jak se městu daří ekonomicky? Whittier je převážně závislý na přístavu a turistickém ruchu, přičemž v letních měsících ho navštíví desetitisíce až statisíce turistů mířících na výletní lodě, anebo do oblasti Prince William Sound.
Životní náklady jsou zde ale relativně vysoké, a to zejména kvůli dopravě a zásobování, neboť většina potravin a zboží musí být dovážena lodí, anebo projít již zmíněným tunelem, což každodenní život zásadní prodražuje.
Přesto Whittier nevznikl jako turistická atrakce, ale jako praktické řešení života v izolaci a drsném prostředí, a díky tomu, že většina obyvatel sdílí jednu čtrnáctipatrovou budovu, se město stalo unikátním příkladem, jak se lidská společnost dokáže přizpůsobit extrémním životním okolnostem.
[snax_content]
