Bizzár
Představte si, že několik let hledáte své ztracené dítě, žijete v neustálé nejistotě a každý den přináší jen další obavy a zklamání…
A právě do takové situace se v roce 1994 dostala rodina třináctiletého Nicholase Barclaye z Texasu…
Tedy až do chvíle, kdy se zničehonic objevil muž, který začal tvrdit, že je jejich ztracený syn!
Frédéric Bourdin se narodil v roce 1974 ve francouzském městě Nanterre, kde žil jen s matkou, později s prarodiči a následně prošel i několika nápravnými zařízeními pro mladistvé.
A podle odborníků to byla právě tato nestabilita, která ho posléze dovedla k hledání vlastní identity prostřednictvím přebírání identit jiných lidí, neboť je známo, že Frédéric si již v dětství vymýšlel různé falešné příběhy, které postupem času přerostly až ve velmi sofistikované podvody.
Později se totiž specializoval na to, že se vydával za pohřešované děti nebo dospívající, čímž dokázal proniknout do životů rodin, které byly nějakým způsobem zranitelné.
Bourdinovy první podvody se pak odehrály ve Francii, Španělsku a Belgii a Frédéric v nich byl pro dosažení cíle schopen přizpůsobit svůj vzhled, znalost kultury a okolnosti zmizení natolik, že to působilo zcela autenticky.
K odhalení případů tak obvykle došlo až po několika týdnech či měsících, kdy byly zkontrolovány doklady nebo došlo k vyšetřování úřady, avšak zkušenosti, který tím Bourdin získal, mu jen umožnily ještě zdokonalit vlastní metody.
V roce 1997 ale přišel jeho nejznámější podvod, který se týkal již zmíněného případu ztraceného Nicholase Barclaye z Texasu. Tehdy se totiž Bourdinovi podařilo přesvědčit úřady, že je pohřešovaným chlapcem, a ti ho pak předali rodině s tím, že byl jejich syn nalezen ve Španělsku.
Když se však Frédéric Bourdin dostal v roce 1997 do Texasu, tedy tři roky po zmizení již šestnáctiletého Nicholase, bylo mu 23 let, měl odlišné rysy obličeje, francouzský přízvuk a jinou barvu očí. Tyto rozdíly ale přesvědčivě vysvětlil, a to příběhem o týraní únosci a rodina ho tak přijala.
„V tu chvíli jsme jen cítili úlevu, že je náš syn zpátky. Nepřemýšleli jsme o tom, že by něco nebylo v pořádku. Bylo to příliš dobré, než aby to byla pravda,“ uvedli později členové rodiny v dokumentárním filmu Podvodník (The Imposter), který byl v roce 2012 o Bourdinovi natočen.
Frédéric Bourdin tedy s Barclayerovými žil několik měsíců jako jejich syn Nicholas… Trávil s nimi veškerý čas, chodil do školy, a současně přemýšlel, jak tuto iluzi udržet co nejdéle…
Dle psychologů mu pak rodina věřila i proto, že jejich interpretace reality byla ovlivněna velmi silnými emocemi, které byla rodina nucena prožívat v předchozích třech letech. Tento fenomén je v psychologii nazýván jako „emoční slepota“, což znamená, že lidé dokáží zjevné nesrovnalosti ignorovat kvůli velkým nadějím a silným emocionálním vazbám.
Pochybnosti tak začaly přicházet postupně a rozpory v Bourdinově chování, vzhledu a interpretování příběhu nakonec vedly k tomu, že ho rodina i úřady začaly podezřívat. A když pak ještě došlo k nasazení soukromého vyšetřovatele, který doporučil provedení testu DNA, pravda byla odhalena a Frédéric byl zatčen a deportován do Francie. Skutečného Nicholase Barclaye se však bohužel najít nepodařilo…
„Vždy jsem věděl, že lidé chtějí věřit. Pokud jim nabídnete příběh, který chtějí slyšet, přestanou se ptát na detaily a přijmou vás. To je jediný důvod, proč to fungovalo,“ uvedl později v médiích Frédéric Bourdin.
Následně také vyšlo najevo, že tento muž měl na svědomí desítky podobných podvodů po celém světě a případ tak otevřel otázky, jak je možné, že mohou takovým způsobem selhat nejen kontrolní mechanismy a orgány, ale i lidská logika.
Frédéric Bourdin v roce 2008
