Bizzár
Narodit se počátkem dvacátého století jako jedno ze sedmi dětí v chudé podhorské rodině, a ještě s těžkým tělesným postižením, by tehdy pro většinu lidí znamenalo doživotní závislost na milosrdenství druhých nebo život v krajní nouzi a sociálním vyloučení.
František Filip, který přišel na svět bez horních končetin, se ale odmítl stát obětí, naučil se používat nohy jako ruce a díky své neochvějné vůli a šikovnosti později dokázal fascinovat nejen československou veřejnost, ale dojmout také amerického prezidenta nebo automobilového krále Henryho Forda.
Příběh, který dodnes bere dech, začal 20. února 1904 v Jamné nad Orlicí v Orlických horách, kde byly první chvíle po narození Františka pro jeho rodiče plné jistoty… K prvotnímu šoku se totiž přidaly i obavy, jaký život jejich syna vlastně čeká a zda mu budou schopni zajistit dostatečnou péči a budoucnost.
Přesto se však rodiče nevzdali a již od dětství chlapce vedli k co největší samostatnosti, a i sám František brzy pochopil, že pokud chce přežít, musí se naučit používat prsty na nohou… Cesta k tomu byla ale dlouhá a bolestivá, neboť než je chlapec ovládal s pozdější zručností, tisíckrát upadl a nesčetněkrát si natloukl obličej.
Velké štěstí měl František také ve chvíli, kdy nastoupil do školy, kde pro něj řídící učitel vymyslel speciální lavici, která měla malé kulaté sedátko a v úrovni nohou širokou pracovní desku, aby mohl psát prsty na nohou.
V ní pak chlapec seděl bosý a na tabulku a do sešitu se učil psát palcem a ukazováčkem pravé nohy, přičemž zároveň projevoval tak mimořádnou houževnost, že když se mu ostatní děti smály, anebo ho napadaly, naučil se s nimi prát tak obratně, že si velmi brzy získal jejich respekt.
Osudový zlom ve Františkově životě však přišel ve chvíli, kdy byl v devíti letech přijat do pražského Jedličkova ústavu, kde se dostal pod křídla pokrokového pedagoga Františka Bakuleho, který děti nelitoval a tvrdě vyžadoval, aby se učily samostatnosti, a dokázaly tak bez problémů obstát i v běžném životě.
Pedagog František Bakule
A i díky vlivu tohoto učitele přijal František Filip své známé a celoživotní heslo, které si dokonce napsal nohama nad postel a které bylo jeho hnacím motorem: „Chci, a proto umím!“
A že skutečně uměl! Dokázal se totiž sám obléknout, zapnout si knoflíček u límce košile, plést proutěné košíky, štupovat ponožky nebo jíst příborem, přičemž později svou zručnost dovedl až k takové dokonalosti, že se nohama dokázal oholit i ostrou břitvou, nebo bleskově psát na psacím stroji.
„Jedenáctiletý hošík, synek dělníkův, od narození bezruký. V poměrech, než k nám přišel, jistě by byl propadl jenom žebrotě, alkoholu a tuláctví. Je nejčipernějším naším chovancem, naučil se všechny své potřeby obstarávat si sám nožkama,“ napsal si v roce 1915 o Františkovi do svých poznámek učitel Bakule.
Chlapec ale nebyl jen mimořádně zručný… Vedle praktických dovedností se u něj rozvinul také literární a umělecký talent, a navíc měl i hudební sluch, takže se brzy stal členem Bakulova pěveckého sboru Zpěváčci.
A právě díky tomu dostal v roce 1923 jedinečnou příležitost odcestovat na koncertní turné po Spojených státech, kde sbor vystupoval ve čtrnácti velkých městech a sklidil velký úspěch i v proslulé newyorské Carnegie Hall.
Během této cesty pak byla československá delegace pozvána také do Bílého domu, kde je přivítal tehdejší prezident Warren G. Harding a kde došlo k velmi kuriózní situaci…
Když totiž Harding přistoupil k Františkovi a automaticky mu podal pravici, mladík se nenechal zaskočit, rychle se vyzul z boty a ponožky, zvedl svou pravou nohu a nabídl ji prezidentovi. Ani ten však nezaváhal a s ledovým klidem a úsměvem jeho chodidlo stiskl a potřásl jím.
„Prezident byl velmi laskavý, držel mou nohu pevně a dlouho se usmíval,“ popsal později František tento moment ve své knize Bezruký Frantík píše.
Americký prezident však nebyl jedinou osobností, se kterou se František Filip ve Spojených státech setkal. Během turné totiž Zpěváčci navštívili i legendárního automobilového magnáta Henryho Forda, který byl zručností tohoto mladíka natolik nadšen, že mu nechal speciálně upravit automobil, aby ho mohl řídit nohama, a František se tak stal jedním z prvních bezrukých řidičů na světě.
I když se ale po návratu do vlasti stala z „Bezrukého Frantíka“ známá osobnost, o které se psalo v novinách, mladík se odmítal nechat litovat nebo pobírat státní milodary. Rozhodl se tedy absolvovat obchodní školu a na pražském Smíchově si následně otevřel obchod s uměleckými předměty.
Po hospodářské krizi byl však nucen obchod prodat, a jelikož se nebyl zvyklý vzdávat, v roce 1936 si otevřel kavárnu v lázeňském městě Rožnov pod Radhoštěm. I ta ale kvůli konkurenci nepřežila, a František se tak na nějaký čas uchýlil do rodného Jamného nad Orlicí, kde napsal již zmíněnou knihu Bezruký Frantík píše o sobě.
V roce 1939 se František Filip natrvalo usadil v Brně, kde založil inzertní kancelář, psal články, vydal knihu Úspěch, a následně se také oženil a založil rodinu. Další zlom v jeho životě však přišel s nástupem nového režimu po únoru 1948, na který František vzpomínal ve své autobiografii: „Podnikal jsem, staral se o rodinu, odváděl daně. Najednou jsem musel svůj podnik zavřít. Já, člověk bez rukou, jsem se přes noc proměnil v kapitalistu a nepřítele lidu. Nechápal jsem to. Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jen mrzák…“
Ve stejném roce se také rozvedl a zůstal sám odkázaný na státní almužnu a v roce 1951 se údajně oženil podruhé a s touto ženou již zůstal do konce života.
A jak s oblibou říkával „Bezruký František“, který zemřel v roce 1957 a který byl důkazem, že lidská vůle může být silnější než jakýkoli handicap a jehož příběh dodnes inspiruje divadelní hry: „Nemám sice ruce, ale mám zdravou hlavu a silnou vůli, a to člověku k životu stačí!“
