Bizzár
Na začátku 20. století se svět setkal s jedním z nejpodivnějších lékařských fenoménů moderní historie, kdy lidé, kteří byli jinak zcela zdraví, upadali do zvláštního stavu, který připomínal spánek… A někteří v něm zůstali i celé roky nebo dokonce celá desetiletí!
Stav, který se projevoval tím, že pacienti byli výrazně zpomalení, téměř nekomunikovali a byli odkázáni na ústavy nebo rodinnou péči, souvisel s onemocněním známým jako Letargická encefalitida, které se ve velkém rozšířilo po pandemii španělské chřipky (1917–1920) a na které zemřelo desítky tisíc lidí po celém světě a mnoho přeživších si odneslo trvalé následky.
Jednalo se přitom o nemoc, která napadala mozek a způsobovala nejen extrémní únavu, ale i poruchy pohybu a někdy i stav připomínající „zamrznutí“ těla a mysli.
I když ale tito pacienti často upadali do stavu, kde se téměř nehýbali, nereagovali na své okolí a působili jako by spali, nejednalo se o běžné bezvědomí.
Nejslavnější případy však byly popsány až o desítky let později, a to americkým neurologem Oliverem Sacksem, který zachytil příběhy svých pacientů v knize Procitnutí, a to včetně momentů, kdy u nich díky experimentální léčbě L-DOPA (látky měnící se v těle na dopamin) docházelo k dočasnému zlepšení.
Někteří pacienti se totiž po této léčbě začali znovu pohybovat, mluvit, navazovat oční kontakt a reagovat na své okolí, avšak návrat bohužel nebyl trvalý a u části z nich se stav dokonce znovu zhoršil.
„Byli jako lidé zamrzlí v čase. Ne mrtví, ale ani plně živí. Návrat byl krátký a křehký. Jako by se život na chvíli znovu rozsvítil a pak zase zhasl,“ napsal v knize Procitnutí Oliver Sacks
Dodnes ale není známo, co tuto letargickou encefalitidu vlastně způsobilo a hypotézy se pohybují od virové infekce až po autoimunitní reakci mozku… Jisté je však to, že se jednalo o jednu z nejzáhadnějších neurologických epidemií historie a že jak nemoc podivně přišla, tak i vymizela, protože po roce 1927 počet nových případů výrazně klesl.
