Čech, který zachránil před nacisty téměř 1000 dětí

Psal se rok 1939, když byl obuvník Antonín Kalina (1902-1990), který byl před 2. světovou válkou členem obecní rady za komunistickou stranu v Třebíči, zatčen gestapem a deportován do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald.

A právě v Buchenwaldu se pak Antonín Kalina stal jedním z hlavních organizátorů záchrany dětských vězňů, neboť vytvořil blok č. 66, kde se koncem války soustřeďovaly stovky deportovaných chlapců.

Podle publicisty Stanislava Motla, který o tomto muži napsal knihu Děti Antonína Kaliny, se přitom jednalo o předem promyšlený plán, neboť Kalina dal před tento blok cedule, že se v něm nachází tyfus, kterého se nacisté velmi obávali, takže do něj raději nechodili. „Děti pak nemusely chodit na Appelplatz, kde by si jich všimli. Byly tam děti od 3 do 18 let. Kalina v roce 1988 říkal ve svých vzpomínkách, že to bylo asi 1300 dětí, většinou židovských a asi sto romských,“ prohlásil v jednom z rozhovorů Stanislav Motl.

„Byl politický vězeň v Dachau, potom v koncentračním táboře Buchenwald. A měl autoritu, protože tam byl od roku 1939, a vězni si ho zvolili jako tzv. blokaře. V roce 1944, když začaly transporty z východu (z Osvětimi), tak přicházely pochody smrti do Buchenwaldu. On si všiml, že mezi zdecimovanými lidmi, kteří to přežili, je vždy několik desítek dětí. Jako zkušený vězeň si uvědomil, že nemají šanci na přežití, když zůstanou v těch blocích, protože tam zdaleka nebyli jen političtí vězni. S pomocí samosprávy vylobboval, že se vytvoří dětský blok 66,“ pokračoval Motl.

Celá akce byla pochopitelně mimořádně riskantní, neboť Kalina vytvářel také falešné záznamy a evidence, a některé chlapce dokonce sám ukrýval, aby je zachránil před dalšími transporty.

„Každé dítě, které se objevilo v bloku, jsem si zapsal a snažil jsem se ho dostat k sobě. Věděl jsem, že venku by nemělo žádnou šanci,“ vzpomínali později přeživší na Kalinova slova.

V samotném závěru války se tedy Antonínu Kalinovi podařilo zachránit více než 900 chlapců, a jelikož po roce 1945, kdy se stal národním správcem Baťovy továrny a následně pracovníkem na ministerstvu lehkého průmyslu, o svých činech téměř nemluvil, jeho příběh se začal objevovat až desítky let po jeho smrti.

 „My právem uctíváme zachránce typu Nicholase Wintona nebo Oskara Schindlera, ale Antonín Kalina se od nich naprosto lišil, a sice tím, že každý den riskoval život,“ prohlásil ještě o tomto muži, kterému izraelský památník holokaustu Yad Vashem udělil titul Spravedlivý mezi národy, publicista Stanislav Motl.

Antonín Kalina v pozdějších letech svého života