Bizzár
Psal se rok 1945, bylo po válce, a mě přidělili celu číslo třináct. V Berlíně mě hlídalo gestapo a rozkazovali mi němečtí policajti. Pak si mě přehazovali američtí hlídači. Teď mě však zatkli, zavřeli a hlídali naši lidé, moji krajané, Češi…Češi v osvobozené zemi! Byla jsem tu doma, ale domů jsem nesměla…Přicházeli za mnou českoslovenští vojáci, možná, že se ještě nedávno chodili dívat na moje filmy. Třeba jsem je pobavila, když se svou ženou, nebo dívkou, zašli do kina. Ale nyní na mne křičeli…
Uvědomila jsem si, že v revoluci je možné všechno. Neznala jsem přesně, jak u nás proběhly květnové dny, ale tu a tam jsem se doslechla něco o popravách, tu a tam jsem našla útržek novin, z nichž jsem se dověděla, čím žije česká veřejnost. Měla jsem hlavu plnou myšlenek. Pracovala jsem v německých filmech? Jistě. Ale to byla doba, kdy to nebylo ještě kolaborací, to byl tehdy přirozený vývoj věcí, UFA měla u nás filiálku, to se ještě nemluvilo o válce, naopak. I politikové se snažili navázat přátelské styky se sousedy, hledali možnosti soužití s naší menšinou. A vždycky jsem si vymohla, že mě musí pustit domů, abych mohla pracovat i v Praze! Ty společenské záležitosti, to byla povrchní formalita, to byla nutnost, které se každý musel podvolit. Stýkala jsem se přece i s těmi, kteří nacismus nenáviděli…
Tak šly moje myšlenky, ale lekala jsem se, že ti, kdo mě uvěznili, smýšlejí úplně jinak. Věděla jsem, že za revoluce a za dob msty neváží lidský život mnoho a že právo nepronásleduje toho, kdo stiskne spoušť. Bylo možné lehce ztratit život…A když jsem dospěla k takovým myšlenkám, posuzovala jsem i vlastní život a vlastní skutky jinak, proklínala jsem svou slabost a příležitosti, které mě zavedly jako slepou na těžké životní křižovatky. Litovala jsem, že jsem nepotkala člověka, který by mě třeba násilím vedl jinudy…A když za mnou zapadl zámek a já byla v cele sama, mnohokrát jsem padla na kolena a modlila se, protože jsem nepovažovala za spravedlivé, abych za své filmy, jimiž jsem nic a nikoho nezradila, ztratila život, a to ještě tak potupným způsobem…Když jsem se pak večer snažila usnout – a nebylo to snadné, když v cele stále svítilo světlo – vnutily se mi do mysli představy toho hrozného lidového soudu, který snad ani nezná jiné tresty než smrt…Představovala jsem si sebe na té poslední cestě a zarytě jsem myslela na to, jak budu kráčet a prosila jsem své nohy, aby mě nezradily, aby se mi zbaběle neroztřásla kolena…Ale způsob, jímž se mnou v Bartolomějské jednali, mě víc a víc ukazoval, že si mě naše policie vzala vlastně z jakési píle, i když jsem rozhodně nebyla na listině zrádců národa. Moje jméno bylo, bohužel, spojeno s Berlínem, s německými filmy a se jménem Goebbels…
Lída Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková, se v roce 1931 proslavila rolí Viktorky ve filmu Kariéra Pavla Čamrdy. Změnila si tak jméno na Baarová a od té doby šla z filmu do filmu…V roce 1934 se u pražské pobočky berlínské filmové společnosti UFA zúčastnila kamerových zkoušek na film Barkarola, kde uspěla a následně odjela do Berlína. Film Barkarola byl Baarové osudným, a to nejen tím, že se při jeho natáčení seznámila se svým pozdějším přítelem Gustavem Frölichem, tehdejší neměckou filmovou hvězdou, ale také tím, že se při něm poprvé setkala s Hitlerem. Baarová v Německu natáčela v letech 1935 – 1939, přičemž hrála s přestávkami i v Čechách. V roce 1940 obdržela Národní cenu za film Dívka v modrém, na základě čehož dostala nabídku americké společnosti MGM k natáčení v Hollywoodu…Tuto nabídku ale odmítla a jak později prohlásila: „Já jsem měla závazky ke společnosti UFA, byla jsem mladá a tehdy v roce 1937 jsem nevěděla, co se stane, že bude válka. Nikdo mi tehdy neřekl, vem si to nejnutnější a honem koukej být pryč.“
V roce 1936 se Baarová seznámila s Josephem Goebbelsem, říšským ministrem propagandy, a stala se jeho milenkou…Vztah ukončila až Goebbelsova manželka, která si na Baarovou stěžovala u Hitlera a Baarová tak musela v roce 1939 z Německa odejít. Za německé okupace natočila v Československu ještě několik filmů, avšak díky dabingu role ve filmu Maskovaná milenka, natočeném v Berlíně, jí bylo zakázáno filmovat i v rodné zemi. V roce 1942 tak odjela do Itálie, kde natáčela až do roku 1944. Na konci války se Lída Baarová rozhodla pro útěk z Československa…Dostala se však do amerického zajetí, byla předána zpět, uvězněna a obviněna z velezrady. Díky vytrvalým apelům svého otce u tehdejšího ministra spravedlnosti sice byla v roce 1946 propuštěna, následkem výslechů však přišla o matku a její sestra Zorka spáchala sebevraždu. Jelikož byla jasné, že se Baarová, co se týče herectví, dostala v Československu na černou listinu, provdala se za Jana Kopeckého a v roce 1948 společně utekli do Rakouska. Později žili také v Německu, Argentině, ve Španělsku a v Itálii, kde Baarová ještě natočila několik filmů. V roce 1958 filmovou kariéru ukončila, rozvedla se s Janem Kopeckým a v roce 1969 se provdala za významného gynekologa Kurta Lundwalla. Po jeho smrti žila v osamění v Salzburgu, a to dlouhých třicet let…
A jak kdysi řekla sama Baarová: „Jako slávou opilá mladá herečka jsem se takříkajíc nepěkně zapletla do dějin, aniž jsem tušila, co dělám. Vědomě jsem však nikomu neublížila…“ K tomu ale publicista Stanislav Motl, který o Baarová napsal několik knih a dokonce se s ní setkal, dodává: „Myslím, že její největší problém byl, že nikdy nedokázala přijmout, co v ní skutečně bylo – že Goebbelse skutečně milovala. Měla na to několik verzí. Říkala, že se ho bála. Pak, že se zamilovala do jeho lásky. Ve skutečnosti ho milovala a propadla mu svou naivitou. Prostě tomu podlehla, spadla do toho. Nemáme právo ji soudit, máme pouze šanci ji pochopit.“
