Bizzár
Devadesátá léta byla érou, kdy se svoboda stala nejen slovem, ale i životním stylem. Kdy se po čtyřiceti letech znovu otevřely hranice, možnosti, ale i mysl lidí. Byla to doba euforie, neomezených snů, ale i divoké privatizace, mafiánských praktik a tvrdé kapitalistické školy. Svoboda, která byla nádherná i nebezpečná zároveň… Kdo se nebál riskovat, mohl rychle zbohatnout, kdo se ale neorientoval, snadno mohl spadnout do pasti. Devadesátky tak v sobě nesou určitý paradox… Opojnou vůni nových začátků i hořkou pachuť těch, kteří zůstali pozadu…
A na tato léta v YouTube podcastu V.O.X. TV zavzpomínali i ti, kteří se v druhé polovině devadesátek stali členy velmi populární skupiny Lunetic a kteří i nyní, tedy již bez Martina Kociána, společně čas od času vystupují. Tedy Aleš Lehký, David Škach a Václav Jelínek. „To byl Klondike. A ještě u nás na severu, to byl úplnej Klondike. Tam byli gangsteři v těch barech, výpalný a prostitutky stály na ulicích. Já myslím, že to byla svoboda v pravým slova smyslu, že jsme se učili, jak s ní žít a nakládat. A mohlo se vlastně všechno. Politika nebyla takhle vyhrocená a byly možnosti. Dneska to trochu zase svazujeme,“ prohlásil ve zmíněném podcastu Aleš Lehký.
Na konci devadesátých let pak členové Lunetic zažili něco, co se zřejmě v české hudební historii již nikdy nebude opakovat. Skupina měla totiž nespočet fanynek, jež na koncertech omdlévaly, lepily si plakáty kluků nad postel a jezdily za nimi po celé republice.
A některé dokonce stanovaly i u nich před domem, jen aby své idoly alespoň na chvíli zahlédly… A aby moderátor podcastu, Mr. Kubelík, sledujícím tyto chvíle alespoň trochu přiblížil, pustil video, ve kterém se tehdy kluci děvčatům podepisovali, a přitom jim dávali polibek ústy na ústa…
„Jak často jste byli na infekčním? To byly stovky dam. Vy jste byli taková Petriho miska České republiky,“ prohlásil pobaveně moderátor. „Jsme si zvyšovali imunitu,“ dodal se smíchem David Škach, který je autorem většiny textů skupiny. „To bylo vždycky jen v létě, v zimě jsme si to hlídali, to byla chřipková epidemie. Prostě jsme to chtěli. Líbilo se nám to, všechno, ty podpisy… A ty pusy? To byly pusy jako na dobrou noc,“ vysvětlil tuto záležitost Václav Jelínek.
„My jsme nikdy nebyli jako nafrněný tak, že jsme páni světa. Spíš si myslím, že jsme pak už byli unavení ze všeho a vlastně jsme si strašně vážili, že se máme kam vrátit. To znamená do toho malýho města, kde byla ta rodina, to zázemí a kde mi naši řekli supr, ale támhle je koš. Byli jsme, oproti dnešní generaci, trošku zaprdlí. A možná právě proto jsme si tolik neuletěli, i když momenty byly. A vždycky jsme si navzájem řekli – whats up. Ale byl tam jeden člověk, kterýmu jsme to říkali často. Martin. Ale to zároveň to na něm bylo hezký,“ vzpomenul Aleš Lehký Martina Kociána, jehož problémy se zneužíváním omamných látek byly jedním z hlavních důvodů, proč se skupina v roce 2003 rozpadla a který se v současné době věnuje zejména zápasení v kontroverzní sportovní organizaci Clash MMA.
A jelikož byl připomenut Martin Kocián, moderátora tak zajímalo, zda měl Martin rebelství v sobě již od začátku a také, zda se zbylí členové skupiny náhodou také nechystají do Clashe, stejně jako Kocián. „Jo, ale nebylo to jako – udělám to naschvál. On by prostě takovej selektor nápadů. Udělal tisíc věcí, jedna byla skvělá a ta se nějak dotáhla a zbytek byl prostě crazy. Něco ho napadlo, tak to udělal. A to vlastně na něm bylo hezký, ta bezprostřednost. Teda je… Je to na něm pěkný, ale někdy to dělá problémy. Clash nám to nabízeli, když tam měl Martin výstup, že bychom ho podpořili a zazpívali s ním. Ale my jsme řekli, že s tím nechceme nic mít, že to je jeho cesta. Takže jako respekt,“ zakončil toto téma Aleš a současně oznámil, že Lunetic čeká velký koncert, neboť skupina slaví třicet let a dne 9. října 2025 tak vystoupí v pražské O2 areně.
