Bizzár
Podle zprávy BBC z předchozích let, tráví lidé v průměru 4,8 hodiny denně na mobilních telefonech. A mnozí pak samozřejmě mnohem více…
A jedním z nich je i sedmnáctiletý Petr, který se rozhodl sdílet svůj příběh o boji s digitální závislostí… „Na sociálních sítích jsem byl tak deset hodin denně. Když jsem se probudil, už jsem sahal po telefonu a pak jsem několik hodin scrolloval na TikToku, Instagramu nebo se na něco díval na YouTube. Stejně tam ale nikdy nic moc zajímavýho nebylo… Ale jako bych měl strach, že mi někde něco uteče…,“ popsal Petr svou každodenní rutinu a přiznal, že mu telefon ovládal i veškeré denní činnosti. „Když jsem šel do školy, tak místo toho, abych se soustředil na cestu, tak jsem čuměl do mobilu. Nakonec je zázrak, že mě nikdy nesrazilo auto,“ prohlásil středoškolák.
Toho, že je Petr stále na internetu, si ale nakonec všimla i jeho rodina a snažila se zasáhnout. Bohužel ale dlouhou dobu neúspěšně. „Máma mi před spaním schovávala telefon. Když ale usnula, tak jsem ho stejně našel a psal si s kámošema třeba do tří do rána. Ve škole se mi pak chtělo hrozně spát a časem mi přišlo, že mám čím dál větší depku. Na tom netu totiž všichni vypadaj tak spokojeně a když jsem to srovnal se svým životem, tak mi z toho bylo akorát zle…,“ dodal ještě Petr.
A proč vlastně tak silná závislost na telefonu, který je v podstatě pouhým prostředníkem, jak se dostat do světa sociálních sítí, vzniká? Používání digitálních technologií totiž v mozku stimuluje uvolňování dopaminu, což vytváří pocity odměny a nutkání se k aplikacím neustále vracet. Neurochirug Jan Stránký dokonce tvrdí, že závislost na těchto technologiích může mít podobné neurologické mechanismy jako závislost na tvrdých drogách, a to včetně heroinu! Neboť mechanismus sociálních sítí vede k postupné ztrátě kontroly nad digitálním chováním a může se tak projevit podobně jako u jakékoli jiné formy závislosti. „Dáváme dětem do rukou digitální heroin, skrze ten mobilní telefon?“ zeptal se v rozhovoru pro DVTV neurologa Stránského moderátor Martin Veselovský.
„Z neurologického pohledu ano. Digitální heroin je laický termín. Ale vychází z toho, že mozek má jenom jednu cestu, která se stará o slast. Takže jestli jdu do casina a vyhraju, zamiluju se, anebo se koukám na něco příjemného, tak se tato anatomická cesta aktivuje a hlavním nosičem je tam ten dopamin. Když jsem na sociálních sítích a dostanu lajk a dostanu jich víc, tak se dostávám do uzavřenýho kruhu, který vlastně neurologicky a fyziologicky vypadá úplně stejně, jako když někdo bere heroin. Rozsvítí se jedna a ta samá cesta. A je to takový ten pocit nutkavosti. Mozek vstoupí do toho, že má určitá očekávání. A je strašně zajímavý, že ta neurologická trasa se aktivuje i při tom očekávání,“ odpověděl moderátorovi neurolog.
Neuropatolog František Koukolík pak v jednom z rozhovorů, kde se vyjádřil k negativním dopadům neustálého online propojení dětí, prohlásil, že je to „krásně zdebilizuje“… A celá řada odborníků rovněž varuje před tím, že závislost na digitálních technologiích nepřináší jen snižování koncentrace, kdy jsme se schopni plně soustředit pouze na stále kratší a kratší videa, ale má i výrazně negativní dopady na duševní zdraví, podporuje pocit osamělosti a zvyšuje deprese.
A jakým způsobem se tedy již zmíněný Petr nakonec rozhodl se svou závislost na sociálních sítích bojovat? „Nechal jsem si nastavit časový limit pro aplikace, odpojil notifikace a před spaním jsem si zavedl offline hodiny. Bylo to těžký, ale je mi líp. Musím ale říct, že se teď hodně nudím a tak jsem začal chodit aspoň do posilovny,“ prohlásil sedmnáctiletý Petr.
Není to ale jen Petr, kdo se v digitálním věku, kdy mobily určují rytmus našich dní, snaží z tohoto nekonečného koloběhu vystoupit a místo neustálého kontrolování telefonu dát přednost vědomému odpočinku bez sociálních sítí. A jedním z trendů se tak stává i tzv. digitální detox, který je v řadě evropských měst stále více populární. V Londýně pak například pořádají tzv. offline večery, kde účastníci na několik hodin odkládají telefony a věnují se skutečnému kontaktu s dalšími lidmi.
Tato setkání obvykle probíhají v příjemném prostředí kaváren, v komunitních centrech, anebo v přírodě, kde lidé hrají deskové hry, zapojují se do diskuzí či zkouší všelijaké kreativní činnosti. „Bylo zvláštní, jak velkou jsem měla chuť sáhnout po telefonu. Zároveň mi ale došlo, jak je skvělý soustředit se jen na ten přítomný okamžik,“ řekla o těchto akcích jedna z účastnic.
