Bizzár
Ludvík II. Bavorský, známý také jako pohádkový král, vládl v druhé polovině 19. století. Tedy v době, kdy se Evropa měnila mnohem rychleji než kdykoli předtím… Rok 1864, kdy Ludvík usedl na trůn, byl totiž obdobím politických otřesů, industrializace a rostoucího napětí mezi modernitou a tradicí…
Bavorsko, tehdy ještě samostatné království, tak bylo nuceno hledat své místo mezi rostoucí mocí Pruska a měnící se tváří Německa, a právě v tomto křehkém období se k moci dostal mladý, krásný a zasněný Ludvík… Romantik tělem i duší, kterého politika nezajímala a který raději snil o středověkých legendách, rytířích a hudbě Richarda Wagnera.
Namísto vizionářského panovníka tak Bavorsko získalo krále, který se postupně propadal do světa fantazie, izolace a stále patrnějšího šílenství. Ludvík přes den spal a v noci bdil, psal prapodivné dopisy, které byly čím dál méně srozumitelné, a v zrcadlech viděl démony, kteří ho údajně pronásledovali.
Jeho služebníci rovněž nesměli vstupovat do králových komnat a všechna zrcadla musela být zakryta, což dle historiků souviselo s tím, že zrcadla pro něj byla více než jen pouhým prostředkem k zobrazení reality… Byla branou do jiného světa. Do světa, kde se necítil v bezpečí… Přesto ale v zámku Linderhof nechal postavit zrcadlový sál, avšak zrcadla zde měla sloužit jen k optickému klamu nekonečného prostoru a nikoli k tomu, aby v nich zahlédl sám sebe.
Panovník se rovněž fanaticky vyhýbal číslu devět, které podle něj přinášelo zkázu nebo smrt, a odmítal ho tak vidět nejen v kalendáři, ale i na hodinách či v jakémkoli dokumentu. A když se číslo devět náhodou v jeho okolí objevilo, velmi rychle propadl zuřivosti…
Králův život se tedy postupně měnil ve scénář temné opery, kterou režíroval pouze on sám a ve které žil jako postava z legend. A jelikož miloval labutě, nechal si v jezeře Starnberg postavit loď ve tvaru této „posvátné bytosti“ a v noci rád plul po hladině, osvětlené pouze lucernami…
Další bizarností bylo i to, že na Ludvíka nikdo nesměl promluvit. A pokud ho chtěl sluha oslovit, musel mu svá slova napsat na papírek, neboť mluvit přímo k „měsíčnímu králi“ bylo zakázané. Na svých zámcích (zejména pak v pohádkovém Neuschwansteinu) tak Ludvík trávil většinu času o samotě, přičemž svým služebníkům zakázal, aby se mu dívali do očí.
A pokud ho pak potkali na chodbě, museli se okamžitě otočit ke zdi a předstírat, že tam nejsou. Králova touha po izolaci byla dokonce tak silná, že si nechal v jídelně vybudovat stůl, který se pomocí kladkostroje spouštěl do kuchyně a jídlo se tak objevilo „samo“, tedy bez kontaktu s obsluhou.
Stejně, jako celá řada těchto lidí, propadl i Ludvík víře, že má božské poslání a v dopise rakouskému císaři Františku Josefovi napsal, že byl vyvolen Bohem, aby spasil Evropu. Císař mu ale na dopis nikdy neodpověděl, a to pravděpodobně proto, že dopis považoval za výplod choré mysli…
Král si ale přesto nadále budoval vlastní vesmír, ve kterém rád sedával v kostýmu rytíře v jeskyni s umělým vodopádem a barevným světlem, kterou si nechal zbudovat na počest Wagnerovy opery Tannhäuser. Než se ale jeho říše snů mohla uzavřít, byla násilně přerušena realitou… Ludvík, u něhož se z pohledu moderní psychiatrie spekuluje o paranoidní schizofrenii či bipolární poruše, byl totiž ve čtyřiceti letech sesazen, prohlášen za nesvéprávného a deportován na zámek Berg.
A o den později, za podivných okolností, pak zemřel, přičemž jeho tělo bylo nalezeno v mělké vodě jezera Starnberg, a to po boku mrtvého psychiatra, který měl dohlížet na jeho stav. Dodnes není jasné, zda šlo o vraždu, nehodu nebo zoufalý pokus o útěk z reality.
